Mezi hřbety a řádem: malá soukromá kartografie ducha | Among Spines and Order: A Small Private Cartography of the Mind

(English version below)

Vítám vás v blogové části mé stránky – a rovnou u prvního textu, který je tak trochu „nečlánkem“. Spíše drobnou intelektuální provokací převlečenou za úvahu o něčem tak zdánlivě nevinném, jako jsou police s knihami. Říká se, že nic neodhalí lidskou duši rychleji než pohled do jejího itineráře četby. Já bych k tomu dodala ještě jednu drobnost: stejně výmluvná je otázka, jakým způsobem v něm člověk udržuje řád. Zda knihy skládá podle autorů, epoch, témat – anebo podle zcela osobní, téměř tajné logiky, kterou by jen stěží dokázal vysvětlit někomu jinému.

​Geometrie mých polic

​Moje knihovna není jen úložným prostorem; je to spíše drobná topografie mého vnitřního světa. Každá police má svou logiku, svůj rytmus i vlastní paměť. Můj současný „algoritmus“ řazení není náhodný – je to živý organismus, vystavěný na dvou hlavních pilířích: na historii jako takové a na dějinách umění. Z těchto dvou základních os pak přirozeně vyrůstají další příbuzná odvětví. 

​Dialog staletí a tiché sousedství

​Hned vedle sebe zde v křehké rovnováze koexistují zdánlivé protiklady. Historismus 19. století zde vede tichý dialog s dynamikou a syrovostí století dvacátého. Je to fascinující sousedství. Stačí jen mírně sklonit zrak a monografie o Wiener Staatsoper – ztělesnění noblesy poslední velké vize starého světa – se téměř dotýká kubistických hran plastik Otto Gutfreunda. 

Beletrie jako pevný základ

​Zatímco odborná literatura a historické studie se tyčí v horních patrech knihovny jako tiché monumenty intelektuálního úsilí, beletrie – česká i světová – tvoří další pevný základ. V nižších policích, blíž k zemi a téměř na dosah ruky, odpočívají angličtí, francouzští a ruští klasikové vedle pábitelského světa Bohumila Hrabala. Jsou to knihy, k nimž se člověk sklání v těch nejlidštějších chvílích – když hledá útěchu, radost, nebo jen nenápadné ujištění, že život, navzdory své složitosti, zůstává pozoruhodně krásný.

Svatyně pro „pomalé čtení“ a císařský dohled

​Knihovna sama o sobě je však jen polovinou příběhu. Tou druhou je fyzický prostor, v němž se písmena proměňují v obrazy a myšlenky. Považuji za naprosto zásadní mít svůj vlastní „cozy corner“ – malé útočiště, které člověka doslova obejme a na chvíli jej vyváže z ruchu okolního světa. V mém případě jej tvoří kombinace měkkého koberce, polštářů s orientálními vzory a pleteného taburetu, který přímo vybízí k tomu, aby si člověk na okamžik „vystoupil“ z reality a ponořil se do četby. A protože věřím, že i seriózní studium potřebuje občas špetku lehkosti a humoru, mou malou oázu střeží i drobný portrét. Pokud v něm poznáváte přísný, avšak shovívavý pohled císaře Františka Josefa I., nemýlíte se. Je to můj soukromý „historický supervizor“, který bdí nad tím, abych se při četbě příliš neoddávala zahálce a zachovala si přitom patřičné decorum. Zbytek stěny pak náleží dílům mého milovaného Caspara Davida Friedricha, jejichž tiché, kontemplativní krajiny vytvářejí ideální kulisu pro práci a čtení.

Knihovna jako živý organismus

​A tak se na závěr ptám i vás: jak vypadá vaše soukromá kartografie? Patříte mezi vyznavače přísné abecedy, kde každý svazek přesně ví, kam náleží? Nebo dáváte přednost estetice barevného spektra, v němž knihovna připomíná spíše kompozici než katalog? Anebo věříte v cosi, co bychom mohli nazvat „řízeným chaosem“ – v tichou důvěru, že správná kniha si vás v pravou chvíli stejně najde sama? Knihovna je totiž zvláštní organismus. Roste s námi, stárne s námi a nenápadně zaznamenává proměny našich zájmů i životních etap. Každý nově přidaný svazek je malým rozhodnutím o tom, co považujeme za hodné uchování. A ještě jedna otázka na závěr: máte ve svém čtecím koutku také nějakého tichého společníka z minulých století? 

Welcome to the blog section of my website – and to its very first post, which is, in a sense, something of a “non-article”. It is rather a small intellectual provocation, discreetly disguised as a reflection on something as apparently innocent as bookshelves. It is often said that nothing reveals the human soul more quickly than a glance at one’s reading itinerary. I would add one further detail: equally revealing is the question of how one maintains order within it. Do we arrange our books by author, by period, by subject – or according to an entirely personal, almost secret logic that we would struggle to explain to anyone else?

The Geometry of My Shelves

My library is not merely a storage space; it is rather a small topography of my inner world. Each shelf possesses its own logic, its own rhythm, and its own memory. My present “algorithm” of arrangement is far from accidental – it is a living organism built upon two principal pillars: history as such, and the history of art. From these two fundamental axes, further related disciplines grow quite naturally.

A Dialogue of Centuries and Quiet Neighbourhoods

Here, in a delicate equilibrium, seemingly opposing worlds coexist side by side. The historicism of the nineteenth century conducts a quiet dialogue with the dynamism and rawness of the twentieth. It is a fascinating proximity. One need only lower one’s gaze slightly, and the monograph on the Vienna State Opera – the embodiment of the last great vision of the old world – almost touches the cubist edges of the sculptures of Otto Gutfreund.

Fiction as a Firm Foundation

While scholarly literature and historical studies rise in the upper tiers of the library like silent monuments to intellectual effort, fiction – both Czech and international – forms another solid foundation. On the lower shelves, closer to the ground and almost within arm’s reach, English, French, and Russian classics rest beside the quietly whimsical world of Bohumil Hrabal. These are the books to which one bends in life’s most human moments – when seeking comfort, joy, or simply the gentle reassurance that life, despite all its complexity, remains remarkably beautiful.

A Sanctuary for “Slow Reading” and Imperial Supervision

Yet the library itself is only half the story. The other half lies in the physical space where letters transform into images and ideas. I consider it absolutely essential to have one’s own cosy corner – a small refuge that quite literally embraces its occupant and briefly releases them from the noise of the surrounding world. In my case, it consists of a soft carpet, cushions with oriental patterns, and a knitted pouffe that practically invites one to step momentarily “out of reality” and into a book. And because I believe that even the most serious study benefits from the occasional touch of lightness and humour, my little oasis is also guarded by a modest portrait. If you recognise in it the stern yet indulgent gaze of Franz Joseph I, you are not mistaken. He serves as my private “historical supervisor”, ensuring that I do not surrender too readily to idleness while reading and that I maintain the proper decorum. The remainder of the wall belongs to the works of my beloved Caspar David Friedrich, whose quiet, contemplative landscapes create the ideal backdrop for both work and reading.

The Library as a Living Organism

And so, in closing, I would ask you the same question: what does your own private cartography look like? Do you belong among the devotees of strict alphabetical order, where every volume knows precisely where it belongs? Or do you prefer the aesthetics of the colour spectrum, in which a library resembles a composition rather than a catalogue? Or perhaps you believe in something that might be called “guided chaos” – a quiet confidence that the right book will find you at the right moment in any case? A library is, after all, a curious organism. It grows with us, ages with us, and discreetly records the changes in our interests and the stages of our lives. Every newly added volume is a small decision about what we consider worthy of preservation. And one final question: do you also have a silent companion from past centuries watching over your reading corner?

K.