Inspirativní lidé – 3. část: rozhovor s historikem Mgr. Václavem Černým, Ph.D. | Inspirational People – Part 3: Interview with Historian Mgr. Václav Černý, Ph.D.

Václav Černý – Academia.edu

Václav Černý – LinkedIn

Každá dobrá otázka začíná důkladnou přípravou.

Every thoughtful question begins with careful preparation.

www.vasegeny.cz

(English version below)

Na mém blogu pravidelně představuji osobnosti, které svým odborným působením přispívají k poznání historie a kulturního dědictví. Pozvání k rozhovoru tentokrát přijal Mgr. Václav Černý, Ph.D., historik a genealog, jehož odborná činnost je spojena s historickým výzkumem, genealogií i popularizací historie. V následujícím rozhovoru se společně ohlédneme za jeho profesní cestou, současnými projekty i pohledem na význam historie v dnešní společnosti.

Kateřina M:

Na úvod bych Tě poprosila o krátké představení. Jaká byla Tvá profesní cesta a čemu se v současnosti věnuješ?

Václav Č:

Předně zdravím všechny čtenáře Tvého blogu. Jak už to tak bývá, zaměření a zájmy člověka se v průběhu jeho života mění. Byť by asi každý očekával, že jakožto vystudovaný historik jsem maturoval na gymnáziu, tak tomu ve skutečnosti tak není. Svou maturitní zkoušku jsem skládal na Střední škole a Vyšší odborné škole cestovního ruchu v oboru Hotelnictví a turismus. Přeci jen člověk v 15 letech sám moc neví, čemu by se v dospělosti chtěl věnovat, a tak pomohli rodiče. Musím říct, že tohoto kroku dodnes nelituji a na středoškolská studia rád vzpomínám. Svou roli nepochybně hrálo i to, že přírodní vědy, zejména pak matematika, nejsou úplně mým šálkem kávy.

Když jsem si měl podat přihlášku na vysokou školu, tak jsem zvažoval tři možnosti, a sice mezi pokračováním ve studiu cestovního ruchu, učitelstvím dějepisu – zeměpisu na pedagogické fakultě a jednooborovém studiu Historie na filozofické fakultě. Na oba obory na Jihočeské univerzitě byly vypsány přijímací zkoušky, přičemž právě na jednooborovou historii byly založeny výhradně na SCIO testech, které obsahovaly i matematický oddíl, který byl pro mne kamenem úrazu. A tak zatímco v přijímačkách na pedagogickou fakultu jsem uspěl, tak jednooborová historie nevyšla. Zřejmě vlivem osudu však v době, když jsem za sebou měl již zápis ke studiu na pedagogickou fakultu, mi přišlo poštou vyrozumění, že jsem byl nakonec přijat na jednooborové studium Historie. Příčinou byla skutečnost, že někteří úspěšní uchazeči nakonec nastoupili na jiných univerzitách. Zhruba týden až dva jsem přemýšlel, jestli studium na pedagogické fakultě zrušit a nastoupit na filozofickou fakultu. Nakonec zvítězila druhá možnost a já své volby dodnes nelituji. Postupně jsem pak prošel bakalářským a magisterským studiem. Nutno podotknout, že jsem rozhodně neměl od počátku vyhraněné téma, kterému bych se chtěl věnovat. Pravdou je, že paleografie je pro mnoho studentů velký strašák, a tak raději volí téma modernější. I já jsem pro svou bakalářskou práci zvolil téma likvidace živnostenského podnikání v Prachaticích po konci druhé světové války. Mým školitelem tehdy byl dr. Jiří Dvořák.

Když jsem měl nastoupit magisterské studium, tak jsem podal přihlášky jak na Jihočeskou univerzitu, tak i na Západočeskou univerzitu v Plzni. V obou případech jsem uspěl a zvolil jsem možnost zůstat na jihu, přičemž jsem přešel pod nového školitele, tehdy ještě docenta, dnes již profesora Josefa Grulicha. Právě on mě nasměroval na studium dějin venkova, byť důležitým impulzem k tomu byla moje záliba v genealogii, díky čemuž jsem již tenkrát měl ucházející přehled o archivních pramenech pro studium dějin venkova potřebných a zejména jsem ovládal paleografii. Nakonec jsem u něj sepsal jak diplomovou práci věnovanou rodinným strategiím sedláků z malé vesnice Vítkov nedaleko jihočeské Štěkně, tak i svou disertační práci zaměřenou na možnosti životního uplatnění sourozenců dědiců selských gruntů na Protivínsku na přelomu 18. a 19. století.

Na podzim loňského roku nám s Josefem Grulichem u Nakladatelství Lidové noviny vyšla monografie Od syna k rekrutovi, od vojáka k vysloužilci mapující osudy obyčejných venkovanů na pozadí francouzských revolučních a napoleonských válek.

Kateřina M:

Kdy sis poprvé uvědomil, že se chceš věnovat historii? Byl nějaký okamžik, osobnost nebo událost, která Tě nasměrovala?

Václav Č:

Odpověď bude nejspíše znít jako klišé, ale svou roli hráli jak moji rodiče, kteří nás brávali na výlety po hradech, zámcích, hamrech a pevnostech, jak ostatně činil i strýc, tak i štěstí na učitele, resp. učitelky dějepisu, a to jak na základní škole paní Královou, tak i na škole střední. Ostatně právě dějepisářka na střední škole, paní Kyzourová, mne přesvědčila, abych si zkusil podat přihlášku na vysokoškolská studia i na historii. Svou roli jistě hrálo i to, že naši pravidelně při přípravách víkendových obědů vedli diskuze nad některým z historických témat, což jsem rád poslouchal, a když jsem o dané věci něco věděl, tak se i rád zapojil.

Asi bych úplně neřekl, že byl nějaký moment, který mne nasměroval k historii. Dějepis mne vždy bavil. Zúčastnil jsem se též dějepisných olympiád na ZŠ. Jednou jsem zvítězil například v krajském kole, kde jsem se poprvé potkal s budoucí kolegyní v genealogii a kamarádkou Hankou Tlamsovou. Ona si naše první setkání velice dobře pamatuje, já již tolik ne. 😊

Myslím si, že v tom nejsem sám, ale jako dítě mne fascinovali dinosauři a dlouhá léta jsem se chtěl stát archeologem, protože archeologové přeci vykopávají dinosaury. To, že je to v našich podmínkách trochu nesmysl, jsem jako dítě samozřejmě nerozlišoval.

Kateřina M:

Dlouhodobě se věnuješ genealogii. Čím Tě právě tento obor zaujal a co Tě na něm dodnes nejvíce fascinuje?

Václav Č:

To je pravda. Genealogii se rozličným způsobem věnuji cca 20 let, přičemž soustavněji od roku 2010 a od roku 2013 profesionálně, když jsme s kolegyní Hankou Tlamsovou ze Zahájí založili firmu či platformu Vaše Geny. Později se k nám připojili další spolužáci ze studií na filozofické fakultě v Českých Budějovicích, a to Josef David z Pacova a Martina Kindlmanová z Prachatic. Náš tým doplňuje ještě naše dvorní malířka, všestranná umělkyně Nela Korbelová z Libětic.

Jak by asi odpověděla většina laických rodopisců i profesionálů, ke genealogii jsem se dostal zejména díky vlastní rodině. Moje kroky však nezačínaly úplně na zelené louce. V rodině se jeden rodokmen předával, resp. přímá linie našeho rodu Černých z Vysokého Mýta. Mí předci byli měšťané v tomto významném královském věnném městě, kde pokud byla některá z rodin chudá, resp. nedokázala zabezpečit studia všem synům, bylo možné požádat o finanční pomoc ze studijní nadace, kterých ve Vysokém Mýtě bylo několik. Čerpání studijního stipendia z těchto fondů bylo podmíněno kromě chudobnosti příbuzností s osobou fundátora, tedy zakladatele takového studijního fondu. Tuto příbuznost bylo nutné doložit prostřednictvím „rodokmenu“, který na základě matrik ověřoval vysokomýtský děkan. U žadatelů pak byla posuzována míra příbuznosti na základě linie a počtu generací. Konečné slovo při jmenování stipendisty pak měla městská rada.

A právě takový podklad pro doložení příbuznosti se nám v rodině zachoval. Mí předci měli genealogickou návaznost na celkem 4 takovéto studijní nadace založené od 17. do 19. století, přičemž studovat z peněz nadace mohl ještě můj praděda. Bohužel nacisté tyto nadace v období protektorátu zrušili a veškeré tam navázané finanční prostředky si přivlastnili.

Samozřejmě jsem nejdříve začal s matrikami a postupně rozpracovával onu přímou linii uchovávanou u nás v rodině. Následně jsem přidával další větve rodiny z jihozápadní Moravy či z mamky strany z Plzeňska a Klatovska. Velkou nevýhodou při studiu genealogie rodin z Vysokého Mýta je nepřístupnost tamního fondu Archiv města Vysoké Mýto, který je uložen ve Státním okresním archivu Ústí nad Orlicí a dodnes nebyl zpracován. Část městských knih však byla přeci jen k příležitosti oslav města digitalizována a zpřístupněna na internetu. Na základě jejich studia se mi tak podařilo prokázat, že mí předci podávali žádosti o finanční prostředky z těchto stipendií na základě nesprávně vyhotovených podkladů. Nutno dodat na obranu jejich a vysokomýtských děkanů, kteří měli správnost ověřovat, že pouze pomocí matričních knih by nebylo možné onu chybu objasnit. Mí předci tak úspěšně tunelovali studijní fondy. Pravdou však je, že se mi podařilo prokázat příbuznost na zakladatele studijních fundací přes několik jiných linií, takže by o peníze tak jako tak žádat mohli, jen ne na základě onoho „osudového rodokmenu“, který mne ke genealogii vlastně přivedl.

To, čím mě tento obor zaujal a co mě na něm dodnes nejvíce fascinuje, je především jeho rozmanitost. Jinými slovy, každé zpracování „rodokmenu“ je jiné, každý rod byl jiný. Byť se mohou dva rody na první pohled zdát stejné, vždy skrývají jiné lidské osudy. Z dlouhodobého pohledu jsou asi nejnudnější rodokmeny sedláků, resp. rodokmeny lidí, kteří se narodili, oženili, měli děti a zemřeli. Naopak nesmírně zajímavé jsou rodokmeny kočovných profesí nebo těch, kteří spáchali nějaký zločin, díky čemuž se o nich zachoval dokument navíc či přímo jejich výslech. Takové materiály nabízejí neskutečné množství informací o konkrétním člověku. To je ostatně další věc, kterou může genealogie zejména mladým historikům nabídnout. Tím je nutnost využívání široké a rozmanité pramenné základny. Pryč jsou doby, kdy si genealog vystačil pouze se studiem matričních knih. Dnes i díky digitalizaci tak badatel musí kombinovat matriky s pozemkovými knihami, soupisy poddaných, urbáři, konskripcemi, spisovým materiálem vrchnostenských velkostatků, berními soupisy atd. atd. Historikovi to dá obrovský rozhled v pramenech, a to nejen ve smyslu vědomí jejich existence, ale především zkušeností s jejich zpracováním. V tomto směru jsou genealogická cvičení, tak jako jsou pořádána na některých vysokých školách u nás, výborným nástrojem pro výcvik studentů například v rámci historických proseminářů.

Kateřina M:

Jaké oblasti historického výzkumu jsou Ti nejbližší a proč právě ony?

Václav Č:

V rámci historického výzkumu mi jsou rozhodně nejbližší dějiny venkova, a to především v kontextu sociálních dějin a dějin každodennosti. Vychází to jednak z mé záliby v genealogii, kde přeci jen člověk pro klienty nejčastěji zpracovává rody z venkovského prostředí, ale samozřejmě rolí vedoucího mých kvalifikačních prací prof. Josefa Grulicha, který se dějinám venkova v kontextu sociálních dějin, dějin migrací a historické demografie věnuje desítky let. Náš poslední společný výzkumný projekt, který získal podporu Grantové agentury České republiky, byl zaměřen na vojenskou službu na přelomu 18. a 19. století a zkušenost venkovanů s ní. Jeho výstupem je již zmíněná kniha „Od syna k rekrutovi, od vojáka k vysloužilci“, která byla velice rychle vyprodána i přes náklad 500 ks. Upřímně jsme zpočátku měli strach, jak se takto zaměřená odborná kniha bude prodávat. Já pevně věřil, že dobře, vzhledem k atraktivnosti tématu pro historickou a zejména genealogickou komunitu, která je v České republice velmi početná. Nakonec se ukázalo, že náklad skutečně podcenil zájem veřejnosti.

Na mých současných výzkumech, které probíhají ve spolupráci s profesorem Grulichem, mě trochu překvapivě baví i statistická vyhodnocení databází. Ačkoliv totiž matematika nikdy nebyla a zřejmě nebude mým kamarádem, tak práce s čísly a daty, jejich vyhodnocení a interpretace v kontextu mě opravdu baví. Je to takový ten vrchol, který dá člověku pocit zadostiučinění po letech usilovné mravenčí práce s vytvářením databáze.

Kateřina M:

Na jakém výzkumu nebo projektu v současné době pracuješ? Můžeš čtenářům přiblížit, čím je výjimečný?

Václav Č:

Aktuálně se podílím na Dějinách rodiny, které by měly vyjít v nakladatelství Paseka v průběhu letošního podzimu, či na přípravě publikace mapující dějiny jihočeské vesnice Javornice a tamního sboru dobrovolných hasičů, který v letošním roce oslavil krásných 100 let od svého založení.

Ony dějiny rodiny jsou výjimečné svým rozsahem i velikostí autorského kolektivu, který čítá na dvě desítky historiků a historiček. Budou mapovat dějiny rodiny od počátků až do současnosti. Myslím si, že si v nich každý najde své téma, které jej zaujme na základě své vlastní zkušenosti nebo příběhu, který mu vyprávěla babička, prababička či strýček. V tomto směru to bude, si myslím, žádaná publikace nejen pro historiky, ale i genealogy a obecně širokou veřejnost. Určitě se máte na co těšit.

Kateřina M:

Podílíš se na řadě odborných aktivit a projektů. Na který z nich jsi nejvíce hrdý a proč?

Václav Č:

Ono těch různých projektů a aktivit je opravdu hodně. Jakožto člověk věnující se reenactmentu počátku 14. století, i když poslední dobou na to nebyl příliš čas, jsem se dostal k natáčení 3 historických filmů. Konkrétně se jednalo o filmy Richenza Lenky Dajčové o životě české a polské královny Elišky Rejčky, Až zařve lev režiséra Jana E. Svatoše, popisující osoby dvou významných Čechů 13. a 14. století, krále Přemysla II. Otakara a mnicha a cestovatele Odorika z Pordenone, a zatím posledním takovým projektem byl film Zbojník režiséra Leoše Kastnera. Musím říct, že to byla obrovská zkušenost, jak v tom, jak prakticky náročné natáčení filmu je, tak i v pohledu do zákulisí vzniku filmu a jeho marketingu. Měl jsem to štěstí, že se mi podařilo při natáčení uplatnit na různých pozicích, od komparzu přes odborného poradce až po člověka, který měl na starosti propagaci projektu na sociálních sítích.

Díky kontaktům svého školitele jsem se také přichomýtl k výzkumnému projektu významné anglické historičky kanadského původu Sheilagh Ogilvie. Ta působila dříve na univerzitě v Cambridge, přičemž dnes působí na Oxfordu. Díky doporučením využila mých zkušeností s prací s českými archivními prameny, abych pro ni zpracoval vybrané prameny do podoby, kterou může při svých výzkumech bezpečně využít k dalším analýzám. A tak jsem již od května 2021 oficiálně registrovaný Supplier University of Oxford.

Jakožto zkušený genealog se snažím své zkušenosti předávat dále pomocí kurzů a přednášek, na které jsem zván nejen z jihočeských měst. To, co je v rámci historické komunity samozřejmostí, totiž recenzování aktuálních publikací v odborných časopisech, není mezi genealogy a rodopisci tak samozřejmé. Ostatně si myslím, že k velké škodě mediálního obrazu genealogie je, že genealogové i rodopisci obecně prakticky až na výjimky nepublikují. Díky tomu je řada jevů a skutečností, které zkušení genealogové znají, jakýmsi veřejným tajemstvím uvnitř komunity, avšak například k historikům se řada poznatků vzešlých od genealogů nedostane, což je obrovská škoda. Genealogická komunita i díky tomu nemá u profesionálních historiků dobré jméno, byť, a to musím kvitovat s povděkem a zdůraznit, se tento stav začíná měnit k lepšímu. Zřetelně to ukázal například 12. sjezd českých historiků a historiček v Ústí nad Labem, kde v roce 2022 byla prezentována celá sekce o dvou blocích o genealogii a jejích možných přínosech pro historickou vědu.

Kateřina M:

Máš nějakou oblíbenou historickou osobnost? Čím si Tě získala a ovlivnila Tvůj pohled na historii?

Václav Č:

No, to je dobrá otázka. Řekl bych, že to v mém případě měnilo. Jako žák základní školy, který byl ještě vyučován podle starých pořádků, jsem samozřejmě obdivoval Jana Žižku z Trocnova a husity obecně. To samozřejmě souviselo s vývojem obrazu husitské revoluce od Palackého přes První československou republiku a zejména pak komunismus, který tedy pracoval s pojmem husitské revoluční hnutí. Nemá smysl zacházet do detailů. Na základní škole mě tak formovaly učebnice dějepisu, podle kterých bylo husitství nejskvělejší dobou českých dějin, Bílá hora byla národní katastrofou nepředstavitelných rozměrů a nejtěžší období českého národa přinesla habsburská nadvláda a útlak v 19. století. Naštěstí se řadu těchto mýtů podařilo či možná daří vyvracet, k čemuž hodně pomohli vyučující na filozofické fakultě.

Mou velmi oblíbenou postavou pak byl Přemysl II. Otakar, onen král železný a zlatý, po Janu Lucemburském nejskvělejší rytíř českých dějin, který padl při obraně toho, co si zaslouženě vybudoval. Samozřejmě, že i jeho obraz si člověk po seznámení s relevantní literaturou opravil, ale pořád bychom díky němu mohli jezdit na jadranské pobřeží „do tuzemska“.

Jako člověku konzervativnímu mi vždy imponovala postava císaře Františka Josefa I. Ostatně to byla velmi oblíbená postava i epocha mého otce, který o tom přečetl nespočet knih. Ať se člověk může dočíst v internetových diskuzích kdejaký odsudek, český národ se pod jeho vládou měl dobře. Jako úředníkovi mi imponuje jeho pracovní režim a svědomitost, s jakou plnil své úřednické povinnosti. Ostatně proto mi v kanceláři visí jeho portrét.

Kateřina M:

Domníváš se, že historický výzkum představuje nezbytný základ kvalitní památkové péče? Jak se podle Tebe oba obory vzájemně doplňují?

Václav Č:

Myslím si, že historický výzkum téměř nelze od kvalitní památkové péče oddělit. Pakliže mám památkově chráněný objekt, tak přeci musím znát jeho minulost. Proto je tak důležitý stavebněhistorický průzkum, který dokáže propojit informace o stavbě jako takové, její materiálové skladbě, užitých architektonických prvcích a stavebních postupech s informacemi z historických pramenů. Až tento interdisciplinární přístup nám o objektu dokáže říci skutečně důležité informace. Uvedu příklad jedné nemovité kulturní památky na jihu Čech – selské usedlosti, jejíž jedna obytná část byla roubená. Ačkoliv měla stavba za sebou dendrochronologický průzkum, historický výzkum chyběl. Roubená světnice sestávala ze dvou různě starých částí a navíc byla po obvodu a v okenních otvorech ohořelá. Mně se díky analýze archivních pramenů podařilo jednotlivé etapy propojit s požáry a přestavbami zmíněnými v pozemkových knihách. Ohořelost roubené světnice se ukázala jako důsledek velkého požáru vsi v 60. letech 19. století, kdy jsme díky unikátnímu plánku věděli, že mezi dalšími i tato usedlost celá vyhořela. Avšak díky tomu, že roubená světnice byla v kožichu, samotné stěny objektu s povalovým stropem požár přežily.

Kateřina M:

Co bys poradil lidem, kteří se chtějí věnovat genealogii nebo historickému výzkumu, ale nevědí, kde začít?

Václav Č:

Já bych tu otázku asi rozdělil na dvě, protože odpověď nebude na obě stejná. Pokud se týče genealogie, tak tam je to jasné. S takovou otázkou se při svých přednáškách setkávám často a odpověď na ni dávám i frekventantům svých kurzů. V případě, že chce člověk začít s genealogickým výzkumem, tak první věcí, co by měl udělat, je vyzpovídat své žijící příbuzné – babičku, dědečka, prababičku. Zjistit od nich, co si z dětství pamatují, jaké mají vzpomínky na své prarodiče, rodiče, ale i jaké byly jejich pocity či postoje při významných dějinných událostech – srpen 1968, listopad 1989 atd. – v závislosti na věku toho, kterého se ptáme. Druhým krokem je shromáždění všech doma uchovávaných dokumentů. Typicky se jedná o rodné (křestní), oddací a úmrtní listy. To může být doplněno například svatebními oznámeními, parte či dalšími osobními doklady, jako jsou staré řidičské průkazy, pasy, občanské průkazy, průkazy Junáka, členů ROH a dalších organizací. Důležité jsou také staré fotografie. V jejich případě je naprosto zásadní, zda jsou na zadní straně popsány a zda je uvedeno, kdo je na nich zachycen. Pokud tomu tak není, je třeba například s babičkou fotografie projít a popisky doplnit. Za pár let, až tu například babička nebude, již nikdo nebude schopen bezpečně určit, kdo na fotografiích je, a pak jsou pro rodinnou historii prakticky bezcenné. Ano, pořád jsou zdrojem informací o tehdejší módě atd., ale bez identifikace osob na nich nám v naší rodinné historii nijak nepomohou.

U toho historického výzkumu je to složitější už jen z principu toho, o jak složitý výzkum by se mělo jednat a kdo by jej měl provádět. Je samozřejmě rozdíl, pokud se do výzkumu pustí profesionální historik či lety předchozích zkušeností kvalifikovaný badatel, byť bez odborného vzdělání, a pokud by tak učinil někdo, kdo žádnou zkušenost s takovými výzkumy nemá. V tomto směru, jak jsem již říkal, mi přijde genealogie vlastní rodiny a archivní práce na ní skvělým začátkem. U historických výzkumů je vždy dobré si nejprve uvědomit, kam chci svým výzkumem dojít, resp. položit si správné otázky, na které chci najít odpovědi. Pak bych asi doporučil udělat si sondu do pramenné základny, zda budu vůbec schopen v dostupných pramenech odpovědi na své otázky nalézt. Důležitá je rovněž zvolená metodologie a metodika vlastního výzkumu v návaznosti právě na prameny, jinak řečeno, jakým způsobem k odpovědím na otázky dojdu. Konkrétnější odpověď se na Tvůj obecně formulovaný dotaz bohužel hledá těžko. Samozřejmě že z badatelské praxe by člověk byl schopen začínajícímu badateli či studentovi poradit, jaké první kroky vykonat. Ale student musí přijít sám s nějakou vizí toho, jaké téma by chtěl zpracovávat a jaký pohled na danou látku by chtěl ve své kvalifikační práci zpracovat. Na konkrétnější pohled do „historické kuchařky“ tady asi není úplně prostor.

Kateřina M:

Na závěr bych se Tě ráda zeptala, co Tě na práci historika a genealoga i po letech stále motivuje a těší. A na jaké projekty se můžeme těšit v budoucnu?

Václav Č:

S prof. Grulichem si nově žádáme o další výzkumný projekt opět u GAČR. Jeho jádrem by byl interdisciplinární výzkum, v jehož rámci budeme dále rozvíjet téma vojenské služby v minulosti. Tentokrát bychom rádi propojili vojenské dějiny, dějiny venkova a dějiny migrací optikou dějin každodennosti. Žádný takový výzkum pro starší období dosud nebyl v českém ani evropském prostoru publikován, čímž se nám otevírá prostor pro představení inovativních výsledků, na které mohou v budoucnu navázat další badatelé. Budeme tak nadále rozvíjet naše výzkumy o další důležitý aspekt spojený s fenoménem vojenské služby. Doufáme, že se svým grantovým projektem uspějeme. V dnešní době je už jen prosté správné vyplnění a podání grantové přihlášky věda, při níž potřebuješ, aby ti kolikrát někdo poradil, jak a co vyplnit správně, aby tvou přihlášku nevyřadili již na počátku kvůli formálním chybám. Tomu se nám díky Josefovi podařilo vyhnout, i tak si však uvědomujeme, že to není jednoduchý úkol a výsledek je značně nejistý. Tak nám držte palce, abychom v grantové soutěži mezi stovkami dalších projektů uspěli.

Ráda bych vyjádřila upřímné poděkování Václavu Černému za jeho cenné postřehy a sdílení odborných zkušeností.

—

On my blog, I regularly feature professionals whose scholarly and professional work advances our understanding of history and cultural heritage. It is a pleasure to welcome Mgr. Václav Černý, Ph.D., a historian and genealogist whose work spans historical research, genealogy, and public engagement with history. In the following interview, we reflect on his professional journey, discuss his current projects, and explore his views on the role and relevance of history in contemporary society.

Kateřina M:

To begin, could you briefly introduce yourself? Could you tell us about your professional journey and what you are currently working on?

Václav Č:

First of all, I would like to greet the readers of your blog. As is often the case, a person's interests and professional focus evolve over the course of their life. Although many people assume that, as a trained historian, I must have attended a grammar school, that was not the case. I completed my secondary education at the Secondary School and Higher Vocational School of Tourism, where I studied Hospitality and Tourism. At the age of fifteen, few people have a clear idea of the career they wish to pursue, so my parents helped me make that decision. Looking back, I have never regretted it, and I have very fond memories of my secondary school years. It was also a sensible choice, given that the natural sciences – particularly mathematics – have never been my strongest subjects.

When it came to applying to university, I considered three possible paths: continuing my studies in tourism, studying History and Geography Teacher Education at the Faculty of Education, or enrolling in the single-subject History programme at the Faculty of Arts. Both programmes at the University of South Bohemia required entrance examinations. Admission to the History programme, however, was based entirely on SCIO aptitude tests (administered by a Czech organisation specialising in standardised university entrance examinations; author's note), which included a mathematics component that proved particularly challenging for me. As a result, I was accepted to the Faculty of Education but not initially to the History programme. As fate would have it, shortly after completing my enrolment at the Faculty of Education, I received a letter informing me that I had subsequently been offered a place on the single-subject History programme. Several successful applicants had decided to study elsewhere, making additional places available. For a week or two, I deliberated over whether to withdraw from the Faculty of Education and transfer to the Faculty of Arts. In the end, I chose History – a decision I have never regretted. I subsequently completed both my Bachelor's and Master's degrees in History. It is worth noting that I did not begin my studies with a clearly defined research specialism. Palaeography is often regarded as one of the more demanding areas of historical study, leading many students to focus instead on more modern historical topics. I was no exception. My Bachelor's dissertation, supervised by Dr Jiří Dvořák, examined the liquidation of private enterprise in the town of Prachatice following the end of the Second World War.

Before beginning my Master's degree, I applied to both the University of South Bohemia and the University of West Bohemia in Plzeň. Having been accepted by both institutions, I decided to remain in South Bohemia and began working under the supervision of Professor Josef Grulich, who was then an Associate Professor. It was Professor Grulich who guided me towards the study of rural history, although my longstanding interest in genealogy had already provided a strong foundation. Through genealogical research, I had become familiar with the archival sources essential to the study of rural society and had developed a solid command of palaeography. Under Professor Grulich's supervision, I completed my Master's dissertation on the family strategies of farming households in the small village of Vítkov, near Štěkeň in South Bohemia. I later continued this line of research in my doctoral thesis, which explored the life opportunities and social mobility of the siblings of heirs to peasant farms in the Protivín region at the turn of the nineteenth century.

Most recently, in the autumn of last year, Professor Josef Grulich and I published a scholarly monograph with Nakladatelství Lidové noviny (a Czech academic publishing house; author's note) entitled Od syna k rekrutovi, od vojáka k vysloužilci (translated as From Son to Recruit, from Soldier to Veteran; author's note). The book examines the lives of ordinary rural inhabitants against the backdrop of the French Revolutionary and Napoleonic Wars.

Kateřina M:

When did you first realise that you wanted to pursue a career as a historian? Was there a particular moment, person, or experience that inspired you?

Václav Č:

The answer may sound rather clichéd, but my parents certainly played an important role. They regularly took my siblings and me on trips to castles, châteaux, historic ironworks, and fortresses, as did my uncle. I was also fortunate to have inspiring history teachers throughout my education – first Mrs Králová at primary school and later Mrs Kyzourová at secondary school. It was my secondary school history teacher, in particular, who encouraged me to apply for a university degree in History. Another important influence was the atmosphere at home. While preparing Sunday lunches, my parents would often discuss historical topics, and I greatly enjoyed listening to these conversations. Whenever I happened to know something about the subject, I was always eager to join in.

I would not say that there was a single defining moment that led me towards history. I simply enjoyed the subject from an early age. During primary school, I regularly took part in history competitions and, on one occasion, won the regional round. It was there that I first met my future colleague in genealogy and now close friend, Hanka Tlamsová. She remembers our first meeting remarkably well; I, on the other hand, remember it rather less clearly! 😊

Like many children, I was fascinated by dinosaurs and, for many years, dreamed of becoming an archaeologist. In my childhood imagination, archaeologists were the people who excavated dinosaurs. Naturally, I did not yet appreciate that, at least in the Czech context, this was something of a misconception.

Kateřina M:

You have devoted many years to the study of genealogy. What first attracted you to this discipline, and what continues to fascinate you about it today?

Václav Č:

That is true. I have been involved in genealogy in various ways for almost twenty years, pursuing it more systematically since 2010 and professionally since 2013, when my colleague Hanka Tlamsová and I founded the genealogical research platform Vaše Geny. Over time, two further colleagues from our History studies at the Faculty of Arts in České Budějovice joined our team: Josef David from Pacov and Martina Kindlmanová from Prachatice. We also work closely with our long-standing illustrator and artist, Nela Korbelová from Libětice.

Like many genealogists, both amateur and professional, my interest in genealogy began with my own family history. However, I did not start entirely from scratch. For generations, our family had preserved a pedigree tracing the direct paternal line of the Černý family from the historic royal dowry town of Vysoké Mýto. My ancestors were townspeople there, and for families of limited means, it was possible to apply for financial assistance from one of several educational foundations established in the town. To qualify, applicants not only had to demonstrate financial need but also prove their kinship to the founder of the respective foundation. This relationship was verified through a pedigree compiled from parish registers and authenticated by the Dean of Vysoké Mýto. The degree of kinship was then assessed according to lineage and generational distance before the town council made the final decision on awarding the scholarship.

Remarkably, one of these documentary pedigrees has survived in my family. Our ancestors were eligible to apply to four different educational foundations established between the seventeenth and nineteenth centuries, and my great-grandfather was among the last generation to benefit from them. Unfortunately, these charitable foundations were abolished during the Nazi occupation, when their financial assets were confiscated.

Naturally, I began by studying parish registers and reconstructing the direct family line preserved in our records. From there, I gradually expanded my research to include other branches of the family from south-western Moravia and, on my mother's side, from the Plzeň and Klatovy regions. One of the major challenges in researching families from Vysoké Mýto is that the municipal archive, now held by the State District Archive in Ústí nad Orlicí, remains largely uncatalogued and is therefore inaccessible. Fortunately, a selection of the town's record books has been digitised and made available online. Studying these records led to a rather unexpected discovery. I was able to demonstrate that my ancestors had submitted scholarship applications on the basis of an incorrectly compiled pedigree. In fairness to both my ancestors and the deans of Vysoké Mýto, who were responsible for verifying these documents, the error could not have been identified through parish registers alone. In other words, my ancestors unknowingly claimed scholarships using an inaccurate genealogical lineage. Ironically, I was also able to prove that they were genuinely related to the founders of the educational foundations through several alternative family lines, meaning that they would have been entitled to the scholarships regardless – just not on the basis of the particular pedigree that ultimately inspired my own interest in genealogy.

What first drew me to genealogy, and what continues to fascinate me today, is above all its diversity. Every family history is unique, and every pedigree tells a different story. Two families may appear remarkably similar at first glance, yet each conceals its own distinctive human experiences. From a research perspective, the least eventful genealogies are often those of farming families whose lives followed a relatively predictable pattern: they were born, married, raised children, and died within the same community. By contrast, the histories of people engaged in itinerant occupations or of individuals who came into conflict with the law are often exceptionally rich. Criminal investigations, court proceedings, and witness examinations frequently preserve an extraordinary level of detail about individual lives that would otherwise have been lost. This, in my view, highlights another important contribution that genealogy can make, particularly to the training of young historians. Genealogical research requires extensive work with a remarkably wide range of primary sources. The days when genealogists could rely solely on parish registers are long gone. Today, particularly thanks to large-scale digitisation projects, researchers routinely combine parish registers with land registers, manorial records, tax registers, population lists, urbars, conscription records, estate archives, and many other types of archival material. For historians, this provides not only a thorough understanding of the breadth of available sources but, more importantly, practical experience in interpreting and critically analysing them. In this respect, genealogical research seminars – such as those offered by several Czech universities – are an excellent means of training students in archival research and historical methodology during the early stages of their academic studies.

Kateřina M:

Which areas of historical research are the main focus of your work, and why?

Václav Č:

Without question, my primary research interests lie in rural history, particularly within the fields of social history and the history of everyday life. This reflects both my long-standing interest in genealogy – where the majority of family histories concern rural communities – and the influence of my doctoral supervisor, Professor Josef Grulich, who has devoted decades to the study of rural history, social history, migration, and historical demography. Our most recent collaborative research project, funded by the Czech Science Foundation, examined military service at the turn of the eighteenth and nineteenth centuries and the experiences of rural inhabitants who served during this period. One of the principal outcomes of the project was our monograph, Od syna k rekrutovi, od vojáka k vysloužilci (translated as From Son to Recruit, from Soldier to Veteran; author’s note), which, somewhat to our surprise, sold out very quickly despite an initial print run of 500 copies. At the outset, we were uncertain how a specialist academic publication on such a focused topic would be received. I was optimistic, largely because of the considerable interest in military and family history among both historians and the remarkably active genealogical community in the Czech Republic. In the end, public demand exceeded our expectations, and it became clear that the print run had underestimated readers’ interest.

Somewhat unexpectedly, one aspect of my current research that I particularly enjoy is the statistical analysis of historical datasets. Although mathematics has never been my strongest subject, I find working with quantitative data, analysing patterns, and interpreting results within their historical context genuinely rewarding. For me, it represents the culmination of years of meticulous archival research and database construction – a stage at which the painstaking work of collecting evidence finally begins to reveal broader historical patterns and meaningful conclusions.

Kateřina M:

What research are you currently undertaking, and what makes this project particularly significant?

Václav Č:

I am currently contributing a chapter to a collective volume entitled Dějiny rodiny (translated as The History of the Family; author’s note), forthcoming from Paseka (a Czech academic publishing house; author’s note) later this autumn. Alongside this, I am involved in preparing a publication exploring the history of the South Bohemian village of Javornice and its Volunteer Fire Brigade, which this year celebrates the centenary of its foundation.

What makes Dějiny rodiny (translated as The History of the Family; author’s note) particularly distinctive is both its scope and the scale of the collaborative effort behind it. The volume brings together contributions from around twenty historians and will trace the history of the family from its earliest origins to the present day. I believe every reader will find something that resonates with them, whether through their own family experiences or the stories passed down by parents, grandparents, or other relatives. For that reason, I am convinced that it will appeal not only to professional historians and genealogists but also to a much wider readership with an interest in family history and the ways in which it has evolved over time. It is certainly a publication to look forward to.

Kateřina M:

You are involved in a number of specialist activities and research projects. Which of these have been the most significant for you, and why?

Václav Č:

There have truly been a great many different projects and activities. As someone involved in early fourteenth-century historical reenactment, although I have not had as much time for it recently, I had the opportunity to participate in the production of three historical films. These were specifically Richenza by Lenka Dajčová, which explores the life of the Bohemian and Polish Queen Elizabeth Richeza of Poland (Eliška Rejčka); Až zařve lev (When the Lion Roars), directed by Jan E. Svatoš, which focuses on the lives of two prominent figures from thirteenth- and fourteenth-century Bohemian history – King Ottokar II of Bohemia and the Franciscan friar and traveller Odoric of Pordenone; and, most recently, Zbojník (the film has no official English title; author’s note), directed by Leoš Kastner. I must say that these experiences were immensely valuable, both in terms of understanding the practical demands involved in filmmaking and gaining insight into the behind-the-scenes processes of film production and its subsequent promotion. I was fortunate enough to contribute in various capacities during the productions – from appearing as an extra, through serving as a historical consultant, to taking responsibility for promoting the projects on social media.

Through the professional contacts of my academic supervisor, I also became involved in a research project led by the distinguished English historian of Canadian origin, Sheilagh Ogilvie. She previously held a position at the University of Cambridge and is currently based at the University of Oxford. Following recommendations from my supervisor, she drew upon my experience working with Czech archival sources, and I was commissioned to process selected archival materials into a form suitable for further analysis within her research. Since May 2021, I have therefore been officially registered as a supplier to the University of Oxford.

As an experienced genealogist, I also seek to pass on my knowledge and expertise through courses and public lectures to which I am invited not only by institutions in South Bohemia. One aspect that is considered a fundamental part of historical scholarship – namely, the critical review of current publications in academic journals – is still not as common within genealogical circles as it is among professional historians. In fact, I believe that one of the greatest disadvantages affecting the public perception of genealogy is that genealogists and family historians, with only a few exceptions, rarely publish their findings in a scholarly context. As a result, many phenomena and insights familiar to experienced genealogists remain something of an internal “public secret” within the community, rather than becoming accessible to historians and the wider academic field. This is a significant loss, as many valuable observations emerging from genealogical research never reach professional historians. This has also contributed to the fact that genealogy has not always enjoyed a strong reputation among academic historians, although I must acknowledge – and emphasise – that this situation is gradually improving. A clear example of this positive development was the 12th Congress of Czech Historians and Historians in Ústí nad Labem in 2022, where an entire section consisting of two panels was devoted to genealogy and its potential contributions to historical research.

Kateřina M:

Do you have a historical figure who has particularly influenced your thinking? What drew you to them, and how have they shaped your understanding of history?

Václav Č:

That is a very good question. I would say that my answer has changed over time. As a primary school pupil, educated according to the traditional historical narratives that were still prevalent at the time, I naturally admired Jan Žižka of Trocnov and the Hussite movement in general. This was, of course, connected with changing interpretations of the Hussite Revolution – from the work of František Palacký, through the First Czechoslovak Republic, to the communist period, which promoted the concept of the “Hussite revolutionary movement”. There is no need to go into detail here, but at primary school my understanding of history was shaped by textbooks that presented the Hussite period as the greatest era in Czech history, the Battle of White Mountain as a national catastrophe of unimaginable proportions, and Habsburg rule and nineteenth-century oppression as the darkest periods experienced by the Czech nation. Fortunately, many of these historical myths have since been challenged – or are still in the process of being reassessed – a development to which my university lecturers at the Faculty of Arts contributed greatly.

Another figure I was particularly fascinated by was Ottokar II of Bohemia, the “Iron and Golden King”. Like John of Luxembourg, he was often portrayed as one of the greatest knights in Czech history, a ruler who fell defending what he had rightfully built. Naturally, my perception of him also became more nuanced after engaging with relevant historical scholarship; nevertheless, thanks to the extent of his realm, we could still jokingly claim that we might travel to the Adriatic coast “within our own country”.

As someone with conservative inclinations, I have always found the figure of Emperor Franz Joseph I particularly interesting. He was also a historical figure and an era greatly admired by my father, who read an enormous number of books on the subject. Regardless of the many negative assessments one may encounter in online discussions, it is important to remember that the Czech lands experienced a period of considerable prosperity and stability during his reign. As a civil servant myself, I particularly appreciate his working discipline and the conscientious manner in which he approached his administrative duties. That is, in fact, why I have his portrait hanging in my office.

Kateřina M:

Do you believe that historical research is an essential foundation for effective heritage conservation? How do you see these two fields complementing one another?

Václav Č:

I believe that historical research can hardly be separated from high-quality heritage conservation. If we are dealing with a protected historic building, we must first understand its past. This is precisely why building-historical surveys (stavebně historický průzkum) are so important, as they combine information about the building itself – including its material composition, architectural features, and construction techniques – with evidence derived from historical sources. It is only through this interdisciplinary approach that we can gain truly significant insights into a historic structure. I can provide an example from South Bohemia: a rural farmstead listed as a cultural heritage monument, one part of which consisted of a timber-framed living chamber. Although the building had already undergone dendrochronological analysis, a historical investigation had not yet been carried out. The timber structure of the living chamber consisted of two sections dating from different periods, and the outer surfaces, as well as the areas around the window openings, showed signs of scorching. Through an analysis of archival sources, I was able to connect the individual construction phases with fires and subsequent alterations recorded in the land registers. The traces of burning on the timber chamber were found to have resulted from a major village fire in the 1860s, when – thanks to a uniquely preserved plan – we were able to establish that this particular farmstead was among those completely destroyed by the blaze. However, because the timber chamber was protected by an external clay-and-plaster coating (kožich), the structural elements themselves, including the walls and the ceiling with exposed ceiling beams, survived the fire. This example demonstrates how the combination of architectural analysis and archival research can reveal aspects of a building’s history that would otherwise remain unknown.

Kateřina M:

What advice would you give to those who would like to begin researching their family history or pursuing historical research but do not know where to start?

Václav Č:

I would probably divide this question into two parts, because the answer is not necessarily the same for both fields. In the case of genealogy, the approach is relatively straightforward. I encounter this question frequently during my lectures, and I provide the same advice to participants in my courses. If someone wishes to begin genealogical research, the first thing they should do is interview their living relatives – such as their grandparents or great-grandparents. They should find out what these relatives remember from their childhood, what memories they have of their own parents and grandparents, but also what their personal experiences, feelings, and attitudes were during significant historical events – such as the events of August 1968 or November 1989 – depending, of course, on the age of the person being interviewed. The second step is to gather all documents preserved within the family. These typically include birth (or baptismal), marriage, and death certificates. The collection may also be supplemented by wedding announcements, obituaries, and other personal documents, such as old driving licences, passports, identity cards, Scout membership cards, trade union membership cards, and similar materials. Old photographs are equally important. In their case, it is absolutely essential to establish whether the reverse side contains information identifying the people depicted. If it does not, the photographs should ideally be reviewed together with an older family member, such as a grandmother, and the necessary details added. A few years later, when that family member is no longer alive, it may become impossible to identify the individuals in the photographs with certainty, which significantly reduces their value for family history. Of course, such photographs may still provide information about contemporary clothing, customs, and everyday life; however, without identifying the people depicted, they cannot contribute meaningfully to reconstructing the history of a particular family.

Historical research is more complicated, particularly because it depends on the nature and scope of the research itself and on the person undertaking it. There is, of course, a fundamental difference between research conducted by a professional historian, or by an experienced and qualified researcher without formal academic training, and an attempt made by someone with no previous experience of this type of work. In this respect, as I have already mentioned, I consider researching one’s own family history and learning archival methods through genealogy to be an excellent starting point. In historical research, it is always important first to consider what one wishes to achieve through the research – in other words, to formulate the right questions to which one seeks answers. The next step should be an initial assessment of the available source base, in order to determine whether the relevant sources are actually capable of providing answers to those questions. Equally important is the choice of appropriate methodology and research methods in relation to the available sources – in other words, determining how one will reach the answers being sought. A more specific answer to such a broadly formulated question is unfortunately difficult to provide. Naturally, drawing upon practical research experience, one can advise a beginning researcher or student on the first steps they should take. However, the student must first develop their own vision of the topic they wish to explore and the perspective from which they intend to approach it in their thesis or other academic work. A more detailed insight into the “historian’s workshop” is unfortunately beyond the scope of this question.

Kateřina M:

Finally, I would like to ask what continues to motivate and inspire you in your work as a historian and genealogist, even after many years. Which projects can we look forward to in the future?

Václav Č:

Together with Professor Grulich, we have recently submitted a new research proposal to the Czech Science Foundation. The core of the project is an interdisciplinary investigation through which we aim to further develop the study of military service in the past. This time, we would like to bring together military history, rural history, and the history of migration through the perspective of the history of everyday life. No comparable study focusing on earlier historical periods has yet been published either in the Czech context or more broadly within Europe. This therefore provides us with an opportunity to present innovative findings that may serve as a foundation for further research by future generations of scholars. In this way, we hope to continue expanding our previous research by incorporating another important aspect connected with the phenomenon of military service. We very much hope that our grant proposal will be successful. In the current academic environment, even the seemingly simple process of correctly completing and submitting a grant application has become a discipline in itself. It is often necessary to seek advice on how particular sections should be formulated or what information needs to be included in order to avoid the application being rejected at an early stage due to formal deficiencies. Thanks to Josef’s experience, we were able to avoid such issues; nevertheless, we are fully aware that securing research funding is far from straightforward and that the outcome remains highly uncertain. Therefore, we would appreciate your support and encouragement as we compete for funding among hundreds of other research proposals.

I would like to express my sincere gratitude to Václav Černý for his valuable insights and for sharing his professional experience and expertise.